Poznej sám sebe

Kdo zná druhé, je chytrý, kdo zná sebe, je moudrý.

Kdo ovládá druhé, je silný, kdo ovládá sebe, je mocný.

Kdo se prosazuje, je ambiciózní, kdo je spokojený s tím, co má, je bohatý.

Kdo se neodchyluje od Taa, žije spokojeně, kdo nelpí na pomíjivém, nebojí se smrti.

Osho - O tau a ctnosti

Proč v životě soustředíme svou pozornost na druhé, zatímco sebe odstavujeme do nejvzdálenějšího kouta místnosti?

Proč je tak jednoduché udělovat ostatním rady, podle kterých se sami nedokážeme řídit?

Jak to, že je pro nás přirozenější kritizovat životy ostatních, zatímco ten náš vůbec neřešit?

Je to skoro neuvěřitelné, ale spousta z nás prožije svůj život, aniž bychom skutečně znali svoje vlastní "JÁ".

Ať už si to uvědomujeme, či nikoliv, dětství je ze své podstaty velmi důležité období každého z nás. V žádné jiné fázi života člověk nenabírá tolik informací, vjemů, poznatků, pocitů a především názorů ze všech možných směrů, jako právě v době dospívání.

Dítě je jako houba, nasává vše kolem sebe. Situace, kterou dospělý zhodnotí jako nevýznamnou, může být pro dítě zlomová po zbytek jeho života.

V dětství se formují nejen naše fyzická těla, ale především naše osobnost. V tuto dobu si utváříme svůj vlastní pohled na svět kolem, který nás pak provází celý náš život.

Půlku našich životů si vytváříme domněnky, kterých se pak ve zbytku života snažíme zbavit.

A jak vzpomínáte na dětství vy? Bylo šťastné, nešťastné, náročné? Jak se k vám rodiče chovali? A jak se chovali k sobě navzájem?

Měla jsem klientku, říkejme jí třeba Klárka. Klárka stejně jako mnozí z nás občas vzpomínala na dětství. Některé vzpomínky byly příjemné, jiné ne, celkově však své dětství považovala za normální a nedávala mu žádnou váhu.

Klárka byla jednou z těch žen, které nevěří mužům. Byla vždy nadmíru soběstačná, odmítala jakoukoliv pomoc a nikdy za žádných okolností nedala najevo slabost.

Ve chvíli, kdy se jí nějaký muž přiblížil a hrozilo, že z její strany mohou vyplavat na povrch nějaké city, celý vztah okamžitě "zařízla".

Nevěřila, že by k ní byl muž schopný pociťovat pravou lásku a proto se bála sama cokoliv cítit.

Smířila se s životem, jaký žije. Ale na otázku, zda je šťastná, nedokázala odpovědět zcela kladně.

Z jejího povídání bylo zřejmé, že tento strach není odpovědí na zklamání, kterého by se jí dostalo v dospělosti, jelikož už od dětství nedala žádnému muži jedinou šanci, aby ji mohl zklamat.

Když jsme se při povídání dostaly k tomu, jak vlastně vypadalo její dětství, postupně se začalo odkrývat tajemství zformování její osobnosti.

Matka tu pro ni i bratra byla vždy, když potřebovali. Měli od ní lásku, oporu i pochopení. Učila je slušnému chování, dohlížela na jejich zdraví a pohodu a i přesto, jak byla fyzicky i psychicky často vytížená, vždy si na ně našla čas. Milovala je stejně jako oni milovali ji.

Zatímco otec byl v rodině především nástrojem zla.

Ve chvíli, kdy Klárka nebo její bratr šlápli vedle, přišel otec s páskem nebo vařečkou a vyřešil situaci tak, jak to dříve bývalo běžné.

Po práci chodíval často do hospody nebo vysedával u televize. Když jejich matka prosila otce o jakoukoliv pomoc, odpovědí bylo často odmítnutí se slovy: "Teď nemám čas!"

Proto se i Klárka naučila místo pomoci dělat věci sama.

Jenže ne vždy se jí vše povedlo na 100% dobře. A ve chvíli, kdy se něco nepovedlo, ji navíc od otce čekala sprcha nadávek.

Abyste chápali, otec je v dětství pro dívky především vzorem podpory a ochrany. Z jeho chování k matce si dívka utváří svůj obraz manželství a celkově vztahu mezi mužem a ženou.

Pro Klárku byl však otec pouhým nástrojem k trestání prohřešku. Proto ani v dospělosti nebyla schopná důvěry k mužům a očekávala, že za lásku ji čeká jen trest.

Pamatujte, dítě se vždy rodí plné lásky. S láskou k životu, k rodičům a všemu kolem sebe.

Jako děti milujeme včely. Obdivujeme jejich krásu až do doby, kdy dostaneme první žihadlo. To bolest samotná nás naučí opatrnosti.

Jsou to právě naše zklamání z lásky, která nás pak v dospělosti drží v okovech strachu.

Jako děti si vytváříme obrazy, podle kterých určujeme své role v životě.

Málo z nás si ale uvědomí, že ta role není skutečná.

Když se vrátíme ke Klárce. Ta se v dětství naučila, že žít život bez lásky jí dává svobodu. Že muž je pouze strůjcem odplaty.

Vybrala si proto roli silné, nezávislé ženy, která muže nepotřebuje. Zároveň ale věděla, že ve své roli není z nějakého důvodu šťastná.

Vše se změnilo až ve chvíli, kdy sama sobě přiznala, že prahne po lásce, kterou si od dětství zakazovala. Tehdy to byl první krok na cestě k jejímu "JÁ".

Tato cesta nemusí být snadná. Uvědomění je vždy zásadní změnou, ale nastává pak něco leckdy těžšího, a to je překonání strachu.

U Klárky to byl strach ze zklamání. Musela dát důvěru muži a oprostit se od strachu ze zklamání. Nebylo to jednoduché a první muž nebyl v žádném případě ten pravý do rodiny.

Strach se nakonec postupně vytratil a ve chvíli, kdy byla Klárka doopravdy připravená na vztah a na rodinu, přišel do jejího života muž, který je teď úžasným otcem jejich 4 leté holčičky.

Ve chvíli, kdy už máme svůj vlastní rozum, je třeba zastavit se a položit si jednu zásadní otázku:

"Jsem šťastný?"

Štěstí je totiž skvělým měřidlem toho, do jaké míry jsem to opravdu já. Často se ve své vytvořené roli ženeme za něčím, co nás má udělat šťastné. Jenže ve chvíli, kdy tohoto cíle dosáhneme si uvědomíme, že štěstí je nám stále na míle vzdálené.

Šťastný je doopravdy jen ten, kdo přijme sám sebe ze 100%.

A často je to boj, protože leckdy se nám nelíbí, to jací jsme. Je pro nás mnohem jednodušší řešit to, jací jsou ostatní.

A právě v tu chvíli, kdy se strefujeme do ostatních, si nevědomky nastavujeme své vlastní zrcadlo.

Ve chvíli, kdy poznám sám sebe už nemám potřebu řešit životy ostatních, protože ten můj mne zcela naplňuje.